Celý příběh naší cesty na vrchol potravního řetězce začal v Africe někdy před 5 až miliony lety, když se náš praprapředek australopiték rozhodl opustit bezpečí lesa a vydat se na pochod savanou. Aby ve vysoké trávě nezabloudil, musel se naučit chodit po zadních a s hlavou vzhůru. Když už mu to tak hezky štrádovalo, pouštěl se dál. Postupně naši předci došli z Afriky do Evropy a Asie a před 150 tisíci lety už homo erectus rázoval po celém světě. Větší rozhled nebyl jedinou výhodou, kterou chůze přinesla. Přestali jsme díky ní být závislí na jednom druhu prostředí, mohli jsme jíst různé druhy potravy a přežívat v náročných klimatech. Hlavně nám ale chůze dala podnět k proměnám intelektuálním. Naše tělo se totiž muselo nepřirozenému pohybu přizpůsobovat. Proto máme třeba krátkou a širokou pánev, která dokáže nést celou váhu těla, ale zato se v ní zmenšily porodní cesty a naše děti se musí rodit malé a málo vyvinuté. Abychom je uchránili, museli jsme začít přemýšlet, což naštěstí šlo, protože vzpřímená páteř je ideální podporou pro velkou lebku s maximozkovnou.

NEJVÍC CHODÍ NA VÝCHODĚ

Kromě vzpřímené chůze a hlavy jako škopek se my, homo sapiensové, vyznačujeme sklonem ničeho si nevážit. Nevážíme si ani chůze, která nás vynesla z říše zvířat. Jen co jsme se rozkoukali, začali jsme vymýšlet všechno možné, jen abychom chodit nemuseli. Už staří Mezopotámci místo chození radši drandili ve vozících uhánějících na nejnovějším vynálezu jménem kolo. Dnes chodíme tak málo, že nás začíná poznamenávat na těle i na duchu. Obecně se tvrdí, že pro zachování kondice, prevenci srdečních chorob, obezity atd. by každý z nás měl ujít 10 000 kroků denně. Asi sami cítíte, že našlapat každý den 7 kilometrů je sci-fi. Fyziologové ze Stanfordu analyzovali data získaná z mobilních aplikací monitorujících chůzi víc než 700 000 lidí ze 111 zemí světa. Česko ze studie v časopise Nature vychází celkem pozitivně. Průměrně denně našlapeme asi 5500 kroků, což nás řadí k lepšímu evropskému průměru. Nejvíc - skoro 7000 kroků – nachodí Číňané a Japonci, dobře jsou na tom taky Ukrajina, Rusko, Finsko a Portugalsko. Naopak nejméně - kolem 3000 kroků – nachodí lidé v Indonésii, Venezuele, Pákistánu, Saúdské Arábii a USA. Spojené státy vnímají krizi chůze už tak vážně, že spouští celonárodní kampaně na záchranu chůze. Dává to smysl, protože žebříčky zemí s nejlínějšími chodci přesně korelují s žebříčky výskytu civilizačních chorob.

ŠLAPÁNÍM K OSVÍCENÍ

Dopady chození a jeho nedostatku na fyzické zdraví jsou dobře změřitelné. Daleko míň se sleduje, co nechození dělá s pohodou psychickou. Chůze pro nás byla po miliony let jediným dopravním prostředkem. Jejímu rytmu a rychlosti jsou přizpůsobené naše smysly, způsob uvažování, a dokonce i řeč. Myslíte, že je náhoda, že se v jazyce tolik věcí opisuje chůzí? „Tak co, jak ti to šlo? Přišel jsi na to? Došel jsem k názoru, že můžeš jít někam.“ Máme se bát, že na nedostatek chůze naše civilizace zajde? Asi ne. Chození není všespásný multilék a navíc se zdá, že jí zase pomalu přicházíme na chuť. Jak to ale bývá, přicházíme z jednoho extrému do druhého. Každý mobil už má v sobě zabudovanou chytrou appku, která nám sestavuje chodicí plány, počítá kroky a vyčítá nám, že jsme nedosáhli vytčeného cíle. Ještě horší je trend považovat chůzi za prostředek k duchovnímu prozření. Kráčet přírodou a nacházet souznění s všehomírem je určitě nádhera. Nezapomínejme ale na to, že je to především prostředek, jak se dostat z bodu A do bodu B. Na tom nic nezmění ani tisíc a jeden! blogísek, který tvrdí že „cílem je cesta“. Ani rozhovor s paní spisovatelkou, která šla nasvatojakubskou pouť a vzdychá: „Bylo mi Dobře jako pole slunečnic při letním svítání.“ Chodit bychom měli víc, ale není pro každého nutné, jakmile rozšlápne pohorky, za každou cenu vyrazit do Santiaga a napsat o tom knihu.

Zdroj- internet